na Blog.cz

Víte, kdysy dávno v pravěku si tenhle blog založila moje kamarádka Angie. Já má svůj vlastní blog (www.petiiinka.blog.cz) a tenhle pro mě byl jen bokovka. Bavil mě, to nepopírám. Společně s Angie jsme psali příběhy, řešili jsme jak by měl který dopadnout a tomuto blogu jsme se věnovali společně. Ale většina esbéček už s Angie neměla tu čest. A abych vám pravdu řekla - mě to tu samotnou nebaví. Protože když se věnuji tumuto blogu, je to na úkor mého blogu. A to nechci. Nikdy bych si netroufla tenhle smazat, protože vlastně není můj, ale přiznávám, že ho odmítám spravovat sama.

Takže ahoj, někdy v budoucnu, kdy si Angie vzpomene a zase jí to začne bavit.

Vaše Pet!nka

Každý rok je to stejné. Už v polovině listopadu si sedávám k oknu a jen znuděně vyhlížím ven. A přemýšlím, kdy asi začne padat sníh, jak to bude krásné, až tu holou a ošklivě hnědou krajinu zakryje kouzelná bílá pokrývka.

Nemám ráda zimu. Omrzlé uši, červené nosy a namrzlé chodníky. Co z toho? A proto si myslím, že to je trochu zvláštní, že mám tak ráda sníh. Sledovali jste někdy křehounké sněhové vločky, jak vám pomalu tají na dlani? Každá je úplně jiná, to je vědecky dokázané. Mají tak složitou strukturu, a když se jich sejde víc, dokáží vytvořit něco překrásného. Vždy, když už je venku sněhu alespoň po kotníky, tak vyrážím s foťákem ven, nejraději do lesa.

V lese je všechno jako z pohádky. Připadám si, jako Lucinka v Narnii. Je to stejné, jako kdybych prošla skříní a objevila se v jiném světe. Už jen schází potkat pana Tumnuse a jít společně s ním na čaj. A opravdu - vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se náhle za stromem objevila Bílá čarodějnice a nabízela mi turecký med.

Tak krásný a tejmný mi připadá les v zimě. Je tak jiný než jindy, tak zvláštní a plný nádherných a trochu podivných věcí. Pařezy zapadané sněhem vypadají jako malí lední medvídci a mezi větvemi fučí vítr, který vám občas setřese na hlavu snůšku sněhu. A potom i vy vypadáte, jako vystřižení z pohádky o Mrazíkovi.

xxx

Přátelé jsou pro nás důležití, ale jak poznáme, že to s námi myslí vážně? Je to dost těžké a já jsem se to za svých šestnáct let života naučila rozeznávat jen minimálně. Lidi si dělím do pěti skupin. Přátelé, kamarádi, známí, neznámí a nepřáteké. Občas se mi stane, že některé skupiny se mi prolínají jako např. známí a nepřátelé, ale jedno se mi neprotíná nikdy. Nikdy si nepletu přátele a kamarády, protože kamarádi jsou sice fajn lidi, ovšem když potřebuji pomoc tak se jich asi nedovolám. Od toho mám své přátele, kterých nemám zase tolik, ale vím, že je na ně ve všech situacích spolehnutí.

Přátelství je hrozně složitý proces a každý se musím učit, jak v něm chodit. Já jsem se např. tepre nedávno naučila, že z lidí se prostě informace netahají. Žádné řekni, moc prosím a už v žádném přídě tyjo a kdo to byl? Teď už prostě chápu, že když mi o tom budou chtít říct, tak mi to řeknou. Proč bych jim měla dělat něco, co sama nechci aby oni dělali mě?

Vždyť přece víte co vždycky říkal Brumbál Harrymu Potterovi? Říkával: "Láska je silnější než cokoliv jiného, Harry." A měl pravdu samozřejmě (jak taky jinak). Přátelství také vyžaduje lásku, stejně jako kterýkoliv jiný vztah. A já jsem moc ráda, že mám okolo sebe lidi, kteří mě milují takovou jaká jsem, přestože to se mnou občas nemají vůbec lehké. Vážím si všech svých přátel. Děkuju bohu za to, že existují.

xxx